Režisér Miloš Forman si to v Praze užíval. Oslavil narozeniny, režíroval v Národním divadle a ještě chválil „X trojku“ jako vůz pro pražskou dlažbu.
Vaši rodiče měli před válkou hotel na Starých Splavech. To se Vaše kariéra mohla ubírat zcela jiným směrem. Mohl jste být hoteliérem, restauratérem…
Naši to, myslím, postavili asi v roce 1923 a já tam odmalička trávil prázdniny, až tedy do příchodu nacistů. To nám to sebrali. Patřilo to totiž do Sudet. V roce 1945 nám to vrátili, mně a starším bratrům. A o tři roky později nám to zase sebrali komunisti. Zpátky jsme hotel dostali až po revoluci.
Nutila Vás maminka pomáhat v kuchyni, nebo alespoň umývat nádobí nebo obsluhovat hosty?
Ne, to ne… Ale za to jsem se nabízel, asi v nějakých pěti šesti letech, že budu čistit špinavý boty. Samozřejmě za peníze. Tak jsem se ráno vybičoval, vypucoval je… a nedostal nic. Tak jsem toho nechal.
To byla ale krátká kariéra mladého čističe bot.
To tedy ano!
Po válce jste pak byl na internátní škole v Poděbradech.
Rodiče umřeli za války. A ten poděbradskej internát byl založenej vládou v roce 1945 pro děti, který zůstali sirotky. Tak jsem se tam přihlásil. Ale protože to byla vládní, velice úctyhodná instituce, tak na to vláda dala veliký peníze a podařilo se tak dát dohromady vynikající školu s vynikajícími profesory. Měli jsme ten internát v nádhernejch prostorách zámku z 15., 16. století. Já na to rád vzpomínám i když tam byl velice tvrdej režim.
Vaším spolužákem tam byl i Václav Havel. Ten, se prý se věnoval lecčemus jinému, jen ne studiu?
Já byl kvartě on v primě. Tenkrát to byly takový ložnice z šesti až deseti dětmi a vždycky u těch mladších byl jeden vyspělejší. Jako takový rádce. No a já byl v jedný takový světnici, kde byli právě takoví jedenáctiletí a mezi nimi i malej Havel. No ten se vrhal do všeho.
Musel jste na něho někdy vztáhnout ruku?
Naopak. On to byl na svůj věk velice schopnej kluk, už tenkrát.
Jak to později přišlo, že jste se začal zajímat o film?
Já chtěl do showbyznysu. S tím se člověk, podle mě, narodí. Už když mě vzali jako dítě na skautskou show tak jsem byl úplně u vytržení… Mě bylo úplně jedno, co budu dělat. Hlavně něco u showbyznysu.
Takže to nebylo tak, že jste měl svůj první fotoaparát, fotil jste, máčel si ruce v temné komoře…
Tak ne. Nejdříve jsem zkoušel DAMU, a pak dodatečný zkoušky na FAMU. Tam mě naštěstí vzali, na dramaturgii a scénář. No, a to pak když na tý škole koukáte od rána do večera na filmy a kecáte o nich s kamarády a s kolegy ve škole i po hospodách, tak tomu člověk propadne.
Takže si myslíte, že to je jakási vrozená míra exhibicionismu?
Asi jo! Člověk, když slyší vyprávět nějakej dobrej příběh, tak ho má chuť vyprávět někomu druhýmu a ještě si ho vylepší.
Když přeskočím, jestli dovolíte, Vaše filmy v tehdejším Československu, jak jste se protloukal po své emigraci ve Spojených státech?
No já už nějaký jméno měl. Tak jsem byl vyzvanej tehdejším prezidentem studií Paramounth, abych jim udělal film. A nejprve scénář. No a když jsem jim odevzdal scénář, tak těm jeho pohunkům se to nelíbilo. Pak to trvalo téměř rok, než se našel jinej financiér, kterej ten film chtěl dělat.
A co jste dělal mezi tím?
No, to jsem tak po různu živořil…
…a mě právě zajímá, jak jste živořil.
Například jsem rok žil na dluh v hotelu, nemusel jsem platit, protože majitel tohoto hotelu byl mecenáš malířů a všelijakejch spisovatelů. Satyre tam bydlel, Voneguth tam bydlel. Taky Andy Warhol tam nějakou dobu bydlel. Takže ten mě tam nechal bydlet a říkal, až budeš při penězích, no tak zaplatíš….
A zaplatil jste?
Jo, zaplatil!
První úspěšný film v USA byl v 73. Taking off.
No pozor, on nebyl úspěšný finančně. On byl příznivě přijatej kritikou!
A je to pro Vás zásadní rozdíl, jestli je film úspěšně přijat kritikou nebo dobře finančně ohodnocený?
To víte, že to je rozdíl. Když uděláte finančně úspěšný film, peníze vám dávají více svobody. Můžete si vybírá atd.Ten film byl důležitý tím, že přesvědčil producenty, že umím dokončit v angličtině film. No a nabídli mi „Přelet“.
Přelet nad kukaččím hnízdem…
Oni mi nejdříve poslali tu knížku. A teprve potom scénář. Nebyl jsem s ním nějak moc spokojenej. Říkal jsem producentům, jak bych si to představoval já. Producentům se to líbilo, proto mi dali k dispozici knihu a scénář. Scénáristu jsem si mohl vybrat sám..
…také výběr hlavních aktérů byl na Vás?
Samozřejmě! Pro všechny ty role jsem dělal interview s více jak tisícovkou lidí. I když Jack Nicholson, to bylo mé přání… Můj záměr byl obsadit film neznámejma hercema a do toho vsadit postavu z našeho světa.
A „Přelet“ byl úspěšný jak u kritiky, akademie, tak i finančně?
Jo, ten byl úspěšnej po všech stránkách. To byl ten základní odrazovej můstek.
O „Vlasech“ se říká, že je to kultovní film…
Já tomu sám moc dobře nerozumím, co je to kultovní. Ono je to myšleno asi v tom smyslu, že je to „kultovní“ v rámci určitého omezeného počtu diváků, nebo nadšenců, nebo prostě těch, co je to oslovuje. Že to prostě nejsou široký masy, že to není divácký film. Přitom se nedá říct, že by někdy zapadnul. On se vždycky někde objevuje ve speciálních projekcích. Takže asi v tomhle smyslu, že to má kult svých diváků
Nenarazil jste s tímto filmem na nesouhlas politiků?
Potřebovali jsme tam pomoc armády. Domy, tanky, vojáky… A oni z Pentagonu odpověděli,že nebudou podporovat film, který ukazuje armádu v nepříznivém světle. Že nesouhlasí s filozofií toho filmu a že nám teda nepomůžou. No, ale bez nich to nešlo dělat. Takže já jsem se tenkrát obrátil na šéfa armády a zeptal se ho, jak je to možné, že když platím daně a z těch daní platím armádu, jakéže ona má právo odmítnout moji filozofii a odmítnout mně pomoct? No a on prostě zavolal na nějaký vyšší místa a druhej den jsme měli armádu.
Tak mě napadá. Je spousta filmů, které jsou PR projekty armády, policie, záchranářů, námořníků…
Ne. Tohle nedělám. Já si většinou všechny ty látky vybírám sám, ne že by mi je někdo něco vnucoval..
A pak „Amadeus“. To jste točil za „bolševika“ na Malé Straně. Ale média o tom nenapsala ani čárku.
No vždyť tenkrát se nesmělo ani to slovo – AMADEUS – objevit v tisku. Dokonce se stalo to, že pro nás vyráběla dobový klobouky nějaká firma z Valašskýho Meziříčí. A v místních novinách byly tři řádky o tom, že ta firma splnila výrobu pro film „Amadeus“ včas. Toho redaktora, který to tam dal, tak toho vyhodili. O tom nesměla být opravdu ani zmínka.
Myslíte, že to také nebylo takhle: „Tady bude točit Forman, tak mu tam naúčtujte 100% přirážku ze exteriéry a interiéry“?
Ne, vůbec ne! My jsme měli možnost točit v Maďarsku, kde nám nabízeli dokonce lepší podmínky než v Praze. Ale co se týče 18. století, tak Praha je daleko zachovalejší. I z hlediska výroby to mělo obrovský výhody, protože jsme pracovali s českým štábem, rozuměli jsme si. Bolševici si zas byli vědomi, že kdyby chtěli přemrštěně vysoké nároky, šli bychom jinam. To chtěli Rakušani. Ti si mysleli, že jsme úplně blbí.
Teď jste dokončil divadelní hru v Národním divadle… A není to náhodou tak, že byste si chtěl zase natočit ryze český film?
To člověk nikdy neví dopředu, co ho chytne…Ale zatím nic takového neplánuju.
Je ve Vašem případě velký problém sehnat peníze na nový projekt?
No podle toho, jakou látku děláte. Na něco seženete peníze lehce, na něco je to těžké. Já jsem měl třeba to štěstí u svého posledního filmu (Goyovy přízraky), že to dělal pan Saul Zaentz. V tom filmu není ani jeden americký dolar, to jsou všechno evropský peníze.
Jak si ten vede finančně?
Heleďte, jestli se od toho čekalo, že to bude finanční trhák, tak to teda není. Pokud se to měří tak, že to je vážný film, tak je to je docela slušný. Ale opravdu žádný finanční trhák to zatím není. A asi těžko někdy bude. On to je docela smutnej film. To není film tzv. „Feel good“. On je to spíše film „Think good“. No a lidi se spíše baví, než přemýšlej, že jo!
Za rozhovor poděkoval Roman Bajčan
Miloš Forman se narodil v roce 1932 v Čáslavi. Rodiče ztratil během války, když byli za protiodbojovou činnost deportováni do Osvětimi. Už se nevrátili. Forman po jejich smrti žil su příbuzných a v internátní škole krále Jiřího v Poděbradech, kde byl jeho spolužákem i Václav Havel.
Neúspěšně se hlásil DAMU, proto se rozhodl studovat scenáristiku a dramaturgii na FAMU.
Při studiu si zahrál vedlejší roli vojáka ve filmu Stříbrný vítr a spolupracoval s Martinem Fričem. Po škole pracoval pro televizi, spolupracoval na scénáři k filmu Štěňata (1957) a na režii k filmu Dědeček automobil (1957). Poté se hlavně zabýval vytvářením programu pro Laternu Magiku.
Miloš Forman natočil svůj první celovečerní film Černý Petr v roce 1963 a ten následně dosáhl i zahraničního úspěchu. O životních prohrách a o slibech nezodpovědné mládeže vypovídá snímek Lásky jedné plavovlásky (1965). A Hoří má panenko (1967) je asi Formanovým nejznámějším českým filmem.
V roce 1968 emigruje do USA. Jeho prvním úspěšnějším snímkem se stal film Taking off, kde do hlavní role byla obsazená Tina Turner a Kathy Bates. Po dokumentu o olympijských hrách v Mnichově Viděno osmi (1973) přichází Formanův životní úspěch, film Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) s Jackem Nicolsonem. Forman s tímto snímkem dosáhl světového uznání v podobě mnoha cen, včetně Oskara za nejlepší režii, čtyři Zlaté glóby, Cenu amerických kritiků a také Cenu britské filmové akademie.
V roce 1979 pak Forman točí kultovní snímek Vlasy, počátkem 80. let film Ragtime.
13 nominací na Oskara a 8 skutečných sošek vynesl Formanovi film Amadeus (1984). Po obrovském úspěchu Amadea přichází pád ve formě filmu Valmont (1989), jedné z adaptací románu Nebezpečné známosti. Po velmi špatných kritikách na tento snímek chtěl dokonce Forman přestat točit.
Po delší pauze přichází Miloš Forman s novým filmem, tentokrát úspěšným: Lid versus LarryFlint (1996). S Jimem Carreym a Dannym de Vitem v hlavních rolích natáčí Muže na měsíci (1999) o neúspěšném komikovi Andy Kaufmanovi.
Posledním filmem Miloše Formana je snímek Goyovy přízraky (2007) s Natalii Portman v hlavní roli.
Miloš Forman byl třikrát ženatý. Životními partnerkami mu byly Jana Brejchová, Věra Křesadlová a Martina Zbořilová. Forman má dvě dvojice dvojčat, Petra a Matěje z druhého manželství a Jamese a Andrewa ze třetího.